Kulturou proti antisemitismu

Putování za pražskými synagogami a Starým židovským hřbitovem

Autoři článku: Alžběta Poskočilová (žákyně 2SC) a žáci z 3SA

Fotogalerie

Hned na úvod je třeba podotknout, že jedinou nevydařenou věcí našeho putování byl příliš rychle plynoucí čas. I tak jsme ovšem stihli navštívit několik synagog a Starý židovský hřbitov.

Staronová synagoga, nejstarší dochovaná stavba Josefova a jedna z nejstarších synagog v Evropě stále používaných k náboženským obřadům, pochází z druhé poloviny 13. století. Její hlavní loď je relativně prostým místem, zdi tu zdobí hebrejské nápisy. Kromě kouzla vlastního každé náboženské stavbě a zvlášť takto staré se ke Staronové synagoze váže pověst. Vrchní rabín v Praze, proslulý rabbi Löw, podle ní na půdu synagogy uložil oživenou sochu, jíž byl tvůrcem – pražského golema.

Staronová synagoga však nemohla zapůsobit tolik jako synagoga Pinkasova. Byla postavena v 16. století a původně sloužila jako rodinná modlitebna. V 50. letech 20. století však prošla významnou úpravou: proměnila se v památník takřka osmdesáti tisíc českých a moravských Židů, kteří se stali oběťmi šoa. Zatímco v prvním patře stavby se nachází výstava kreseb a maleb, k nimž vedla malířka Friedl Dicker-Brandeisová děti v terezínském ghettu, pomalu každá stěna synagogy je popsána jmény. Kamenné zdi Pinkasovy synagogy boří představu „pouhého čísla“ a nahrazují ji skutečným počtem, jakmile člověk vstoupí; a mají tak podobný účinek jako rána pěstí. Podobně fascinující, byť místy chmurný ráz měly návštěvy synagog Maiselovy a Klausové.

První zmíněnou synagogu založil primas Židovského Města pražského Mordechaj Maisel na sklonku 16. století. Šlo o původně renesanční stavbu, ale po požáru židovského ghetta byla několikrát přestavěna a až na přelomu 19. a 20. století získala dnešní novogotickou podobu. Židovské muzeum v ní zřídilo expozici Židé v českých zemích v 10. – 18. století, kde je možné prohlédnout si podobu starého Židovského Města, založenou na papírovém Langweilově modelu Prahy z počátku 19. století, a vyhledávat v databázi významných židovských osobností. Nadto je v synagoze vystaveno mnoho sbírkových předmětů. Bohužel nebyl čas na večerní program, kdy je svatostánek místem pro komorní umělecká vystoupení.

Klausová synagoga se nachází v bezprostřední blízkosti Starého židovského hřbitova. Před její výstavbou po požáru židovského ghetta stály na témže místě tři menší budovy, tzv. klausy, mezi něž patřila i škola pro studium talmudu (soupisu rabínských diskusí o židovském zákoně) založená rabbi Löwem. Uvnitř synagogy s krásně zdobenou klenbou se skrývá expozice popisující v textu i vystavených předmětech základní kameny judaismu, židovské zvyky, slavnosti, každodenní život židovské rodiny. Prohlédnete si oblečenou Tóru, příslušenství k vykonání obřízky, sváteční ošacení i typickou výbavu kuchyně.

Vedle Klausové synagogy vystupují ze země nesčetné náhrobky Starého židovského hřbitova. Pohřbívalo se na něm až téměř do konce 17. století, kdy Josef II. pohřbívání uvnitř města zakázal, přičemž na nejstarším náhrobku se píše rok 1439. Navzdory několika rozšířením areálu, k nimž v průběhu staletí došlo, plocha hřbitova pro potřeby celého Židovského města nestačila. Zesnulí byli ukládáni na sebe, někde až v deseti vrstvách, a všechny náhrobky se vyzvedávaly. Dnes jsou mnohé kamenné desky nakloněné či zbortěné, v různě zachovalých stavech. Na hrobech poblíž turistické stezky jsou v souladu s židovskou tradicí položené kamínky coby svědkové vzpomínek. Dojem z celého hřbitova byl nečekaně zvláštní. Vrchní část náhrobků má totiž na rozdíl od křesťanské tvar obráceného V namísto oblouku, a Starý židovský hřbitov tak připomíná rozeklané skály.

Článek zakončím patrně nejkrásnější zastávkou na naší naučné stezce - Španělskou synagogou. Stojí na místě Staré školy z 12. století, původně nejstarší modlitebny ghetta, od roku 1868. Vcházeli jsme do ní malým vchodem, který jako by strážil jen stísněnou temnou místnost... a vzápětí se před námi otevřel úchvatný chrám s výzdobou tak bohatou, že brala dech.

Architekti Španělské synagogy se inspirovali slavnou Alhambrou (komplexem paláců a pevností v Granadě) a výsledkem je nádherný ostrůvek maurského umění v srdci Čech. Od zářivě zlatých galerií, oblouků a propracovaných mozaik se člověk odpoutá pouze proto, aby si prohlédl další významnou expozici Židovského muzea - Dějiny Židů v Čechách a na Moravě v 19. a 20. století. Věnuje se postavení Židů v rámci Rakouska-Uherska, významným osobnostem - např. Sigmundu Freudovi, Franzi Kafkovi, nebo Gustavu Mahlerovi, vývoji v první polovině dvacátého století i holokaustu, zvláště pak ghettu Terezín. K vidění jsou tu také ozdoby Tóry a přes dvě stě cenných stříbrných předmětů ze sbírek Židovského muzea.

Přestože člověk nedokáže pojmout tolik informací tak rychle, byly všechny tyto návštěvy velice působivé. Se zájmem bych je absolvovala znovu.

Po krásné prohlídce synagog jsme se zapojili do Pochodu dobré vůle, který se konal již po 16. a jehož počátek byl na Staroměstském náměstí. Když jsme na místo dorazili, bylo zde již mnoho účastníků očekávajících začátek akce. Někteří z účastníků měli šofar (dechový nástroj ze zvířecího rohu), na který již netrpělivě troubili. Po chvíli vystoupil pořadatel akce, který nás prováděl po celou dobu programu a zahájil průvod. Během průvodu, který končil ve Valdštejnské zahradě, jsme se zastavili před Rudolfinem na 1. díl tanečního vystoupení studentů Tanečního centra Praha. Zajímavostí je, že tento rok byl pochod poprvé vysílán živě. Počas celého průvodu účastníci, kteří měli šofar, troubili jako o život. Když jsme dorazili do Valdštejnské zahrady, usadili jsme se do předem připravených sedacích míst před vstupem do senátu, který sloužil jako pódium k programu akce. Program čítal taneční a hudební vystoupení (např. tradiční židovský klezmer), proslovy předních českých politiků včetně izraelského velvyslance, dramatizované předčítání z autobiografie paní Hany Sternlichtové, následovaný krátkým sestřihem z dokumentu o jejím životě a prožitcích z holocaustu. Její kniha s názvem Svobodná, volná bude díky podpoře dobrovolných dárců zdarma k využití ve výuce holocaustu na českých školách. Hana Sternlichtová, rozená Neumannová, rodačka z Holic u Pardubic přežila jako jedno z velmi mála dětí Terezín i Osvětim, když se ve svých 15 letech vrátila z pobytu v koncentračních pracovních a vyhlazovacích táborech, vážila 29 kg… Po skončení programu nám byl přidělen úkol – obejít účastníky akce a zeptat se jich na pár anonymních otázek. Po splnění tohoto úkolu jsme měli volný program, kdy jsme si užívali Prahu. Cílem shromáždění bylo vytvořit pokojným a kulturním chováním kontrast k agresivním a lživým projevům nenávisti a společně deklarovat, že antisemitismus do slušné společnosti nepatří.

Naše prohlídka Terezína začala okolo desáté hodiny ranní příjezdem na náměstí v Terezíně. Krátce po vystoupení z autobusu jsme se setkali s naším průvodcem a přesunuli jsme se do parku naproti muzeu. Kde nám průvodce řekl něco málo o historii Terezína. Po krátkém úvodu do historie Terezína jsme se přesunuli na náměstí, kde nám průvodce ukázal chlapecké a dívčí ubikace. Následně jsme se šli podívat na ukázku dobového bydlení a modlitebny, která byla poničená povodní. Po prohlédnutí bydlení a modlitebny jsme se přesunuli do krematoria. Cestou jsme se zastavili na zbytku původních kolejí, které vedly do Osvětimi a do dalších koncentračních táborů. Po příchodu do krematoria padla na našeho spolužáka L. S. úzkost. Uvnitř jsme viděli pitevnu a kremační pece, kde jsme mohli položit svíčku na libovolné místo. Dále následovala prohlídka pevnosti, kde se před postavením krematoria skladovaly mrtvoly ve dřevěných rakvích. Poté jsme se přesunuli do muzea, kde jsme viděli místnost, ve které přespávali vězni ve větších počtech na třípatrových palandách a prohlédli jsme si galerii terezínského umění. Po ukončení prohlídky galerie se spojila naše skupina s německou a společně jsme šli na besedu paní Haničky Sternlicht. Beseda se konala ve třech jazycích a žáci jednotlivých škol se mohli zeptat na jakoukoliv otázku, která je zajímala. Když beseda skončila, přesunuli jsme se na hřbitov, kde jsme položili kamínek ke Stromu terezínských dětí, který zde byl vysazen za plného fungování Terezína, abychom uctili památku zesnulých.

 

Sdílet